Vraždím vrahy: Když nevíte, jestli vrahovi fandit nebo ne

Kniha Vraždím vrahy od S. T. Ashman, která vyšla v českém překladu v roce 2025, se okamžitě zařadila mezi tituly, které v žánru thrilleru dokážou zaujmout nejen napětím, ale i neotřelým pohledem na hranici mezi dobrem a zlem. Ashman zde rozehrává psychologickou hru, v níž hlavní postava – světoznámá pianistka Lea Nachtnebelová – žije dvojí život: na pódiu je ikonou kultivovanosti a krásy, v soukromí však pronásleduje a likviduje sériové vrahy. Toto neotřelé pojetí je jádrem celé knihy a nutí čtenáře neustále přehodnocovat, komu vlastně fandí a kde leží hranice spravedlnosti.

Jako čtenářka, která má s žánrem thrilleru bohaté zkušenosti, jsem k této knize přistupovala s určitou dávkou očekávání – a musím říct, že byla nejen naplněna, ale v mnoha ohledech i překonána. Přestože bych titul zařadila mezi lepší průměr, jeho promyšlenost, atmosféra a zejména závěr, který jasně naznačuje pokračování, z něj činí velmi příjemné a napínavé čtení.

Ashmanova kniha je vystavěna s precizností, která je pro žánr thrilleru nezbytná. Děj je rozdělen do několika částí, které se střídají v tempu – od pomalejších, introspektivních pasáží, kde se seznamujeme s Leou a jejími démony, až po zběsilé honičky a krvavé střety, které rozhodně nejsou pro slabší povahy. Právě tato dynamika je jedním z hlavních taháků knihy. Autorka dokáže čtenáře vtáhnout do děje a nepustit jej až do poslední stránky.

Zvláště oceňuji, jak Ashman pracuje s gradací napětí. Úvodní kapitoly jsou syrové, místy až šokující – a přestože by se dalo namítnout, že některé scény jsou zbytečně explicitní, v kontextu příběhu mají své opodstatnění. Postupně se tempo zrychluje, přibývá akce i psychologického napětí, až vyústí v závěr, který nejen že uzavírá hlavní dějovou linku, ale zároveň otevírá prostor pro pokračování.

Jazyk knihy je moderní, svižný a velmi čtivý. Překlad Simonety Dembické je kvalitní, zachovává autenticitu originálu a zároveň je přirozený pro českého čtenáře. Ashman nepoužívá zbytečně složité metafory, ale nebojí se jít do hloubky v popisu emocí i krutosti světa, v němž se Lea pohybuje.

Zvláštní zmínku si zaslouží dialogy – jsou uvěřitelné, často jiskřivé a dobře vystihují charaktery jednotlivých postav.

Jedním z největších přínosů knihy je propracovaná psychologie hlavní hrdinky. Lea Nachtnebelová není typickou „hrdinkou“ – je to žena s temnou minulostí, která se nebojí vzít spravedlnost do vlastních rukou. Její motivace jsou komplexní: není to pouze touha po pomstě nebo spravedlnosti, ale také snaha vyrovnat se s vlastními démony a minulostí. Ashman zde mistrně balancuje na hraně mezi empatií a odporem – čtenář Leu obdivuje, ale zároveň se jí i bojí.

Agent FBI Liam Richter je důstojným protihráčem – inteligentní, odhodlaný, ale i zranitelný. Jejich vztah je vystavěn jako napínavá hra na kočku a myš, která však nikdy nesklouzne do laciného klišé romantického napětí. Spíše jde o střet dvou silných osobností, které se navzájem fascinují i ohrožují.

Kniha si klade zásadní otázku: kdo má právo soudit a trestat? Lea je bezesporu vražedkyní, ale její oběti jsou lidé, kteří sami vraždili. Je tedy hrdinkou, nebo padouchem? Ashman zde mistrně rozvíjí téma morální šedi – v jejím světě neexistuje černobílá spravedlnost, ale pouze různé odstíny šedi.

Tento motiv je podpořen i prostředím, v němž se příběh odehrává. Podsvětí, kde platí vlastní pravidla, je vykresleno s mrazivou autentičností. Čtenář je neustále konfrontován s otázkou, zda je „oko za oko“ skutečně spravedlivé, nebo jde jen o další spirálu násilí.

Zajímavým motivem je propojení hudby a násilí. Lea je geniální pianistka, která dokáže svým uměním okouzlit davy, ale zároveň v sobě nese hluboké trauma z dětství. Hudba je pro ni únikem, ale i způsobem, jak zpracovat vlastní bolest. Tento kontrast mezi krásou a krutostí je jedním z nejsilnějších prvků knihy.

Lein dvojí život je vykreslen velmi přesvědčivě – čtenář s ní prožívá úzkost z odhalení, napětí při každém vystoupení i adrenalin při lovu vrahů. Ashman zde ukazuje, jak tenká je hranice mezi tím, co ukazujeme světu, a tím, co skutečně prožíváme.

Musím přiznat, že mě kniha vtáhla hned od prvních stran. Už úvodní scény jsou natolik syrové a napínavé, že je těžké přestat číst. Přestože některé pasáže – zejména na začátku – nejsou pro slabší povahy, celkově jsem si čtení velmi užila.

Co mě nejvíce zaujalo, byla právě promyšlenost děje a psychologie postav. Lea je postava, která ve mně vyvolávala rozporuplné pocity – obdiv, soucit, ale i strach. Její vnitřní boj je vykreslen velmi autenticky a nutí čtenáře zamyslet se nad tím, co bychom na jejím místě dělali my sami.

Závěr knihy je podle mého názoru jedním z nejlepších momentů – nejen že uzavírá hlavní dějovou linku, ale zároveň jasně naznačuje, že příběh nekončí. To ve mně vyvolalo chuť okamžitě sáhnout po dalším dílu, což je pro thriller vždy známka kvality. Na další díl si však budeme muset ještě počkat.

Vraždím vrahy je temný, napínavý a psychologicky propracovaný thriller, který zaujme nejen fanoušky žánru, ale i čtenáře, kteří hledají něco víc než jen akční honičku. Kniha klade důležité otázky o spravedlnosti, vině a trestu, a přitom nabízí poutavý příběh s nezapomenutelnou hlavní hrdinkou.

Pokud máte rádi thrillery, které vás donutí přemýšlet, nebojíte se temných témat a oceníte silné ženské postavy, pak je tato kniha přesně pro vás. Přestože bych ji zařadila mezi lepší průměr, její atmosféra, promyšlenost a otevřený konec z ní dělají titul, na který budete ještě dlouho vzpomínat.

A co je nejdůležitější – Vraždím vrahy je přesně ten typ knihy, který si po dočtení chcete s někým rozebrat. Protože hranice mezi hrdiny a padouchy je někdy opravdu tenká jako vlas.

Celkově hodnotím knihu jako velmi povedený thriller, který rozhodně stojí za přečtení – zejména pokud hledáte napětí, psychologickou hloubku a silnou hlavní postavu.

Hodnocení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *