Freida McFadden patří k autorům, kteří umí svými thrillery šponovat čtenářské nervy na maximum, a není náhodou, že její jméno rezonuje mezi milovníky psychologických napínáků. V románu Žádné lži, který vyšel v češtině roku 2025, sází autorka na atmosféru uzavřeného prostoru, temného rodinného tajemství a osudového vyústění, když novomanželé Tricia a Ethan uvíznou v bouří zasypaném odlehlém domě po slavné psychiatričce Adrienne Haleové. Právě kombinace příslibu duchářského napětí s klasikou žánru domácího hororu dává knize zpočátku solidní tah na branku.
První třetina příběhu mistrně navozuje tísnivou, mrazivou atmosféru – izolace, nehostinný dům, tajemství kolem zmizení původní majitelky i znepokojivý pocit, že zdi by mohly vyprávět. McFaddenová umí s minimem prostředků vybudovat napětí, díky krátkým kapitolám a jednoduchému stylu navozuje dojem, že něco zásadního čeká na další stránce. Tricia, které se podaří objevit skrytou místnost s nahrávkami psychoterapeutických sezení, se propadá spolu s čtenářem do spirály otázek, strachu a nejasností – děj zde opravdu připomíná kvalitní duchařský román, ve kterém je cítit tíhu prázdného domu i nevyřčených lží.
S postupem děje však atmosféra strachu opadá a ke slovu se hlásí spíše zvědavost než skutečné napětí. Lineární odhalování nahrávek trošku ztrácí tempo, motivace postav i jejich vnitřní svět zůstávají poměrně povrchní. Psychologizace, která je pro McFadden typická, tu v nejlepších pasážích sice probleskuje, ale v zásadě kniha vychází z jednoho efektu – vyslechnout celou řadu ošemetných tajemství, přičemž síla děje závisí hlavně na posledním překvapivém zvratu. A ten je zde svým způsobem skutečně zdařilý – řešení vás pravděpodobně překvapí, což umí autorka podat velmi obratně.
Jestliže jiné knihy McFaddenové dokáží šokovat gradací napětí až do poslední kapitoly, „Žádné lži“ nabízí spíše jednorázový efekt: po vlažném středu je tu finále, které nedokáže překonat silné momenty jejích předchozích knih. Výhradu zasluhuje i samotná gradace strachu, která začíná intenzivně, ale rychle se utopí v kolotoči otázek a opakujících se motivů nalezení/poslechu/odhalení. Jemná dávka hororu zde zůstává nevyužita, místo toho se čtenář přesunuje do roviny „hádanky“ a čekání na poslední vysvětlení.
Přes výše jmenované slabiny zůstává kniha čtivá: pokud McFaddenová něco umí, pak je to svižné vyprávění, které vás donutí dočíst knihu na jeden zátah. I díky kratšímu rozsahu a jednoduché čitelnosti bude ideální volbou pro rychlé, nenáročné odreagování – zejména pokud vám nevadí, že původní temno a děs nahradí prostá zvědavost. Překlad Doroty Lamačkové a Naděždy Funiokové je svižný, jazyk knihy sedí českému čtenáři a dobře přenáší McFaddenin „americký“ styl, včetně typického tempa a rychlých rétorických střihů.
Žádné lži doporučuji těm, kdo chtějí prožít jedno odpoledne s napínavým thrillerem v kulisách opuštěného domu plného tajemství, ale netrvají na hluboké psychologii či dokonalém děsivém zážitku. Sama autorka má na kontě knihy, které vás dostanou víc – tady jde o slušný základ, nenáročné čtení, které však v konkurenci silnějších titulů této autorky zapadne spíš do průměru s jedním dobrým závěrečným twistem.
Hodnocení:
