Jakuba Katalpa patří k výrazným autorům současné české literatury, kteří se nebojí otevírat těžká historická témata ženskou optikou a zasadit je do zvlášť intimního rámce osobních vztahů. Ve svém románu Zuzanin dech (Host, 2020) přináší poutavý a lyrický portrét mladé dívky, dcery cukrovarníka, jejíž osud je předem zpečetěn židovským původem.
Na první pohled vypráví příběh křehkosti dětství a lásky zasažené necitelnou dobou, která svými tíživými okolnostmi nedovoluje návrat domů tak, jak by si představovala. Ale nejde tu pouze o válečnou prózu. Katalpa vytváří syrový, přímočaře naléhavý portrét, který čtenáře osloví nejen historickou pravdivostí, ale i niterností, s níž je vykreslen život ve stínu holocaustu.
Úvodní kapitoly líčí idylické Holašovice třicátých let – vůni cukru, bezstarostné dětství, přátelství se dvěma chlapci, první lásky. Zdánlivá bezstarostnost se však brzy mění ve stín války, který nenápadně, ale nekompromisně proniká do každodennosti, zanechávajíc za sebou neradostnou stopu transportů a diskriminace.
Klíčové téma románu však neleží pouze ve válečných letech, ale v momentu návratu: v té bolestné situaci, kdy přeživší musí čelit prázdnotě svého původního života. Zuzanina ztráta je více než materiální – je to ztráta důvěry, pocitu bezpečí a schopnosti znovu milovat. Tak se román posouvá za hranice klasické historické prózy a otevírá hluboké otázky paměti, traumatu a odporu proti zapomnění.
Autorčin styl je nezaměnitelný a mnohdy u čtenáře vyvolává ambivalentní pocity. Úsečné, krátké věty, fragmentární struktura a znatelná tichá místa mezi slovy, to vše působí jako obraz hrůzy, kterou nelze jednoduše pojmenovat. Ticho, jež čtenáře lemuje, jej vyzývá, aby si to, co není řečeno, domyslel a prožil. Tento jazykový minimalismus však knize přináší sílu a svěžest – není zahlcující, ale pronikavý a silně emotivní.
Největší zdařilost románu spočívá v tom, co autorka vynechává. Nepopisuje naturalisticky hrůzy války, ale nechává je proudět mezi slovy, v tichých prolukách textu. Čtenáře zasahuje ne šokem, ale trvalou přítomností absence – nepřítomné rodiny, prázdného domova, ticha po návratu. Zuzanin dech tak zůstává v mysli i dlouho po dočtení a podněcuje hlubší zamyšlení nad pomíjivostí a bolestí dějin.
Osobně knihu vnímám jako silnou kombinaci krásy a syrovosti. První kapitoly mají lehkou melancholickou nostalgii, která se postupně mění ve vyprázdněnost a neúprosný realismus. Autorčin fragmentární styl může být místy náročný, ale právě díky němu příběh nabírá na naléhavosti a hloubce. Především Zuzanin dech není jen románem o jedné dívce, ale o nevratnosti: o tom, že některé příběhy nelze znovu navázat, ale pouze nést.
Jakuba Katalpa vytvořila intenzivní dílo, které se svým naléhavým jemnocitem vyrovná předním zahraničním románům o holocaustu, přitom však míří pevně do srdce české historie a prostoru. Zuzanin dech není snadná, „pohodová“ četba, ale kniha, která bolí – a tím naplňuje smysl literatury: připomenout, konfrontovat a dát hlas i tomu, co často zůstává nevysloveno.
Hodnocení:
