Layla: Někdy je láska silnější než strach

Written by on in Recenze knih
PinPrint

Colleen Hoover je autorka, která dokáže čtenáře neustále překvapovat tím, jak odvážně překračuje hranice žánrů. V Layle se pouští do ne zcela typické kombinace romantického příběhu, psychologického dramatu a nadpřirozeného thrilleru, což je koktejl, který má potenciál buď okouzlit, nebo úplně minout očekávání. Právě proto často slýcháme, že jde o jednu z jejích „nejslabších“ knih – ale zároveň je to titul, který dokáže být nečekaně emotivní, atmosférický a zneklidňující. Už jen to, že rozděluje čtenáře, je samo o sobě důkazem, že stojí za pozornost.

Osobně jsem byla překvapená, jak dobře na mě Layla fungovala. Přestože jsem k ní přistupovala s opatrností, příběh si mě brzy získal zvláštní, tísnivou atmosférou a důrazem na psychiku postav, zejména na tenkou hranici mezi láskou, posedlostí a strachem z toho, že člověk ztratí někoho, kdo pro něj znamená všechno. To je motiv, který Hoover umí podat velmi autenticky a který někdy až bolestně připomíná realitu vztahů zatížených traumatem.

Kniha začíná téměř pohádkově: Leeds a Layla se do sebe zamilují na první pohled. Jenže tady romantika rychle končí a přichází temnější rovina. Layla je po útoku bývalé Leedsovy přítelkyně sice fyzicky uzdravená, ale psychicky rozbitá. Působí to, jako by se autorce podařilo zachytit něco velmi skutečného – že trauma není jednorázová událost, ale přítomný duch, který vstupuje do vztahu jako třetí účastník. A právě tím se Layla liší od typických románů.

Křehkost posttraumatického stavu Layly není jen kulisou pro zápletku; je to motor, který pohání celý příběh. Hoover se nesnaží Laylu vykreslit jako oběť, ale jako někoho, kdo se snaží znovu najít sama sebe. Někdy je chaotická, někdy nesnesitelně odtažitá a jindy až nepříjemně nepředvídatelná – a přesně to dává příběhu autenticitu. Trauma není lineární, ani „hezky napsané“. Je rozechvělé a těžko uchopitelné, stejně jako Layla sama.

Jedním z nejsilnějších prvků je způsob, jakým Hoover pracuje s vypravěčem. Leeds je sympatický, milující a na první pohled odhodlaný „zachránit“ svou partnerku. Ale jak se děj vyvíjí, postupně vystupují na povrch otázky: dělá vše opravdu pro Laylu, nebo pro sebe? Co je ještě láska a co už je kontrola?

Jeho rozhodnutí odvézt Laylu na místo, kde se seznámili, působí nejprve romanticky, ale postupně se mění v něco znepokojivého. Místo léčivého klidu přichází napětí, izolace a narůstající rozkol mezi tím, co Leeds chce, a tím, co Layla skutečně potřebuje. Tento motiv připomíná, že někdy se člověk v dobré víře snaží „napravovat“ vztah, aniž by si uvědomil, že ho vlastně manipuluje podle svých představ. Hoover tuto dynamiku vystihuje mimořádně citlivě – a právě to je složka, kvůli níž podle mě kniha stojí za přečtení.

Penzion, ve kterém se děj odehrává, je téměř samostatná postava. Opuštěný dům v lesích, ztracený mezi minulostí a přítomností, je ideálním prostorem pro hru s realitou a nevysvětlitelnými jevy. Hoover pracuje s prvky nadpřirozena opatrně, nevrhá je na čtenáře hned, ale buduje napětí pomocí drobných, neklid vyvolávajících detailů. Ať už tomu říkáme paranormálno, symbolika nebo metafora duševního rozpadu, v příběhu to funguje výborně.

Pro mě osobně byla nadpřirozená linka jedním z nejpříjemnějších překvapení. Nejde o klasický horor – spíš o poetické zhmotnění strachu, že lásku může ohrozit něco, co nemáme pod kontrolou. Vztah Lea a Layly se tak neocitá jen pod tlakem traumatu, ale i pod vlivem něčeho, co je větší než oni dva. A to dodává knize hloubku.

Co lze autorce přiznat bez debat, je čtivost. Hoover píše tak, že stránky mizí skoro samy, a to i v momentech, kdy se zdánlivě „nic neděje“. Umí přepínat mezi intimními dialogy, dramatickými scénami a jemnými popisy atmosféry tak, aby si čtenář ani neuvědomil, jak rychle postupuje.

Možná právě proto mě překvapilo, když jsem narazila na názory, že Layla patří k jejím slabším knihám. Já osobně to tak necítím. Ano, je jiná – ale jinakost přece není slabina. To, že Hoover vystoupila ze své klasické škatulky a zkusila kombinaci žánrů, naopak oceňuji. Kniha mě dokázala vtáhnout a držet v napětí.

Konec knihy pro mě byl jedním z nejsilnějších momentů. Nechci spoilerovat, ale to, jak autorka dokázala propojit všechny linie a dojít k výsledku, který je emocionální, smířlivý a zároveň uklidňující, považuji za velmi podařené. Po celém tom napětí, pochybnostech a tísni přichází závěr, který nenásilně uzavírá nejen příběh, ale i vnitřní vývoj postav.

Působilo to na mě jako takové tiché vydechnutí – což je přesně to, co od knihy s romantickým jádrem vlastně chceme.

Layla je román, který možná neosloví každého, ale rozhodně si zaslouží šanci. Je to příběh o lásce, která bojuje s něčím, co přesahuje běžné lidské chápání. Je to kniha o tom, že někdy nevíme, kde končí naše obavy a kde začínají skutečné hrozby. A také o tom, že láska může být křehká, ale přitom neobyčejně odolná.

A i když je kolem ní spousta kritických hlasů, já se přidávám k těm, kteří si čtení užili. Překvapilo mě, jak dobře se kniha četla, jak zajímavý byl její vývoj a jak pěkné bylo finální vyústění. Pokud máte rádi žánrové experimenty, psychologické motivy a příběhy o vztazích, které si prošly temnotou, Layla vás pravděpodobně nezklame.

Hodnocení:

PinPrint

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *