Úlice: Město sladkosti, které zkvasilo dějinami

Román Úlice od Jakuby Katalpy je silný, vrstevnatý a hluboce zneklidňující příběh, který se vymyká běžným rámcům historické prózy. Autorka znovu dokazuje, že dokáže psát o těžkých tématech s neobyčejnou literární odvahou – neuhýbá, neidealizuje, nehladí čtenáře po hlavě. A právě to z Úlic dělá knihu, na kterou se nezapomíná. Přesto musím říct, že ačkoliv jsem byla příběhem silně zasažená, autorčin styl mi tentokrát úplně nesedl. Četlo se to velmi dobře, stránky ubíhaly, ale ve mně zůstával zvláštní rozpor: obdiv k řemeslu a zároveň pocit určité vnitřní distance.

Katalpa zasazuje děj do zvláštního prostoru – do města Úlice, které jakoby vypadlo z mapy. Působí jako „vyšinuté“ místo, trochu mimo čas, trochu mimo realitu. Obyvatelé zde od nepaměti chovají včely a žijí v rytmu sladkosti, klidu a neuspěchané každodennosti. Idylu protne krutý zásah dějin: v samotném centru města vyroste koncentrační tábor. A spolu s ním se zhroutí představa bezpečí i nevinnosti.

Tento kontrast je jedním z nejpůsobivějších prvků knihy. Katalpa ho umí podat bez okázalosti – nehraje na efekty, nespěchá. Jen nechává atmosféru pozvolna houstnout a zjištění, že „tady“ se může stát „cokoliv“, dolehne na čtenáře o to silněji.

Ústřední trojici – Anežku, Bělu a Helenu – spojuje dětství prožité právě v Úlicích. Každá z nich je jiná, každá má své sny, své malé záměry a životní dráhu, která by za jiných okolností možná probíhala tichým, obyčejným způsobem. Jenže s příchodem tábora a vojáků se všechno láme: city, loajalita, povaha i vlastní představy o tom, kým jsou.

Autorka nechává jejich proměny probíhat postupně, ale nekompromisně. Sledujeme, jak jsou jejich charaktery pod tlakem deformovány – někdy k horšímu, někdy k zoufalému přežívání, někdy k činům, které by si samy o sobě nedokázaly představit. Katalpa zde exceluje. Umí vystihnout psychologickou nuanci, nikdy neulpívá na povrchu a nepřipisuje žádné z postav jediný správný či čistý motiv. Její ženské hrdinky jsou lidské, rozporuplné a především uvěřitelné.

Na Úlicích mě nejvíc zasáhlo, že neukazují zlo jen jako něco, co přichází „zvenčí“. Kniha se neptá pouze na to, co dokážou vojáci a režim, ale hlavně:
Co dokážeme my sami, když jde o přežití?
Kolik sladkosti v nás zůstane, když začne hořknout svět kolem?

Katalpa zkoumá morální hranice ne sentimentálně, ale chirurgicky přesně. V mnoha okamžicích je to až nepříjemné – ne proto, že by byla popisovaná situace brutální, ale protože nás konfrontuje s vlastní představou o tom, jací bychom byli na místě jejích postav. V tom spočívá hlavní síla románu: nenabízí jednoznačné odpovědi, ale nutí přemýšlet.

Ačkoliv oceňuji autorčinu preciznost, cit pro detail a atmosféru, musím přiznat, že mě její styl místy mírně odtahoval. Není to chyba – spíš vědomá volba. Text je surový, trochu chladný, jako by mezi postavami a čtenářem držel lehký odstup. Někomu to může vyhovovat, na mě to občas působilo tak, že jsem si postavy pozorovala jako pod sklem, a ne vždy jsem se do nich dokázala ponořit tak hluboko, jak bych chtěla.

Nicméně tempo, vyprávění i jazyk drží vysokou úroveň. Kniha se čte překvapivě lehce i přesto, že je těžká nejen tématem, ale i emocemi, které po sobě zanechá.

Úlice jsou výjimečným příspěvkem k literatuře o 2. světové válce – nikoliv proto, že by přinášely „nové informace“, ale protože Katalpa umí téma podat nově, neotřele a hluboce lidsky. Její román je bezohledný, mnohovrstevnatý, psychologicky přesný a znepokojivě pravdivý.

Přestože ve mně zanechal smíšené pocity a autorčin styl mi ne vždy vyhovoval, zasáhl mě svou silou, promyšleností a odvahou dívat se na člověka v extrému bez přikrášlení. Silná, nezapomenutelná kniha, která vás donutí přemýšlet o tom, co všechno byste byli ochotni obětovat – a jestli byste pak ještě byli schopni poznat sami sebe.

Hodnocení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *