Houbařka: Silné téma, pomalé tempo. Proč mě příběh nevtáhl?

Román Houbařka od Viktorie Hanišové patří mezi knihy, které se nesnaží čtenáře ohromit rychlým dějem nebo dramatickými zvraty. Místo toho spoléhá na tiché plynutí, psychologickou hloubku a atmosféru, v níž se všechno podstatné odehrává mimo slova. Hanišová zůstává věrná svému stylu — úspornému, introspektivnímu a soustředěnému na niterné prožívání postav. Ačkoliv právě to mnoho čtenářů oceňuje, pro mě se tentokrát stalo spíše překážkou než výhodou.

Ústřední postava Sára je dobrovolnou poustevnicí, která před světem utíká do lesů Šumavy. Repetitivní rytmus jejího života — stejná trasa, stejné houby, stejné pohyby, ticho lesa a minimum lidských kontaktů — tvoří základ atmosféry celého románu. Hanišová tento rytmus mistrně zachycuje: jazyk je civilní, věty jsou přesné a popisy přírody fungují téměř meditativně. Zároveň ale právě tato neměnná rutina způsobuje, že vyprávění působí mimořádně pomalým dojmem. A zatímco někdo v tom najde katarzi, pro mě se z toho stal spíše únavný prvek, který postupně začal zastiňovat samotný příběh.

Autorka pracuje s traumatem velmi citlivě a realisticky. Nesklouzává k dramatům, nesnaží se čtenáře šokovat ani si lacině hrát s emocemi. Její pohled na psychiku hlavní hrdinky je tichý a přesný, přičemž největší bolest se skrývá v tom, co není řečeno. V tom je bezpochyby síla knihy — jenže právě tato volba způsobuje, že příběh nepůsobí jako příběh v tradičním slova smyslu. Atmosféra emoční strnulosti, která má být odrazem stavu hlavní hrdinky, zároveň přechází i do samotné dynamiky románu. Přestože téma je velmi silné a potenciálně dramatické, Hanišová vše filtruje přes úhel pohledu ženy, která před dramaty celý život utíká. To je psychologicky přesné, ale čtenářsky může působit monotónně.

Zlomovým momentem příběhu je úmrtí Sáryny matky a opětovný kontakt s rodinou. Právě zde se nabízí prostor pro větší napětí, konflikt či hlubší konfrontaci s minulostí — jenže román zůstává věrný své pomalosti. Všechny potenciální dramatické situace probíhají v tlumené rovině, jakoby přes mlhu. Hanišová volí subtilní náznaky místo přímých střetů, což sice podporuje psychologickou věrohodnost, ale zároveň ubírá příběhu tah. Tempo je i v těchto klíčových momentech stále stejně líné, až stagnující, což u mě jako čtenáře vyvolávalo pocit, že se nikam neposouváme, i když se na pozadí odehrává zásadní životní změna.

Co nicméně funguje velmi dobře, je portrét izolace. Autorka dokáže vystihnout krajinu Pošumaví nejen vizuálně, ale především emocionálně. Les se stává pro Sáru útočištěm, rituálem, a zároveň jakýmsi tichým vězením. Je to prostor bezpečí, ale i místo, kde se lze donekonečna vyhýbat minulosti. Toto dvojí čtení krajiny je jedním z nejzajímavějších prvků knihy. I samotná houbařská rutina se mění v metaforu — pro únik, zakonzervovaný čas i pro to, co člověk dělá automaticky, jen aby nemusel přemýšlet.

Hanišová také citlivě pracuje s tématem rodinných vazeb. Ukazuje, jak bolestně křehké mohou být vztahy mezi sourozenci, jak snadno může rodina člověka odmítnout a jak těžké je s tím žít. Rozebírá hranice rodičovství, vliv dětství na dospělost a také to, jak málo stačí, aby člověk ztratil jistotu, že někam patří. Tohle všechno je v knize přítomno, i když ne okázale — spíš v náznacích, ve věcech, které postavy neřeknou, ale nesou si je s sebou.

Přesto musím přiznat, že ačkoli oceňuji sílu tématu i autenticitu, nedokázala jsem se do čtení ponořit tak, jak jsem doufala. Styl psaní je sice přesný a dobře vystavěný, ale pro mě postrádal energii, která by mě držela v napětí. Chyběla mi dynamika, vnitřní vývoj nebo alespoň moment, kdy by příběh vystoupil ze své setrvačné roviny. Vysoké hodnocení knihy chápu — je to titul, který má svou literární kvalitu a rozhodně osloví čtenáře, kteří vyhledávají introspektivní, pomalé romány. Já jsem si však k této formě vyprávění cestu nenašla.

Houbařka je tak pro mě především knihou o potenciálu, který zůstal skrytý pod vrstvou až přílišného klidu. Cením si tématu, oceňuji přesnost, s níž Hanišová zachycuje jemné nuance psychiky, ale jako čtenář jsem potřebovala o něco víc. Více dynamiky, více vývoje, více rytmu, který by mě nutil pokračovat dál a trochu méně houbaření. Je to román pro čtenáře, kteří mají rádi meditativní literaturu a kterým nevadí tempo, jež připomíná líné plynutí času na šumavské samotě. Já mezi ně bohužel nepatřím — ale přesto chápu, proč si kniha našla své místo v současné české literatuře.

Hodnocení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *