Kniha Co skrývám před světem od J. D. Barkera má všechny atributy moderního hororu, který by měl čtenáře pohltit: izolované prostředí, partu mladých hrdinů, temnou minulost místa i příslib „starověkého zla“, které se probouzí z dřímajícího spánku. Přesto pro mě výsledný dojem zůstal rozpolcený – silný začátek, gradující atmosféra a skvělý potenciál postupně vystřídal pocit přehnanosti, únavy a zbytečně komplikované zápletky, kterou jsem dočítala spíš z povinnosti než z nadšení. V kontextu Barkerovy tvorby, a zvlášť série Sam Porter, působí tato kniha jako krok stranou a rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co autor napsal.
tentokrát opouští městské prostředí sériového vraha a přesouvá se do ospalého pobřežního městečka New Castle v New Hampshiru, kde parta teenagerů odjíždí na izolovaný ostrov, aby si užila poslední léto bez dohledu dospělých. Premisa působí na první dobrou velmi přitažlivě: žádní rodiče, žádná policie, žádná pravidla – jen dům na ostrově, moře, ticho a stále přítomný pocit, že „něco“ není v pořádku. Jako čtenář, který od Barkera očekává temnou, vrstevnatou a psychologicky promyšlenou jízdu, jsem do knihy vstupovala s velkým nadšením a ochotou nechat se vyděsit.
První kapitoly rozhodně nezklamaly. Autor umí výborně zachytit dynamiku skupiny, lehké špičkování mezi kamarády, nervozitu před neznámým a zároveň radost z nově nabyté svobody. Prostředí ostrova a tajemného domu má atmosféru místa, které si nese vlastní paměť – domu, jenž něco ví a není úplně bezpečné v něm zůstávat o samotě. Napětí se zpočátku buduje pozvolna, s důrazem na drobné neklidné detaily, což je přesně ten typ hororu, který funguje nejlépe: nic se ještě „neděje“, ale čtenář už cítí, že se něco dít bude.
Hlavní hrdina Billy je sedmnáctiletý kluk, který stojí na prahu dospělosti – poslední léto před odchodem na univerzitu, poslední možnost udělat hlouposti, než přijde „skutečný život“. V prvních kapitolách funguje velmi dobře jako průvodce příběhem: je dostatečně všední, aby byl uvěřitelný, ale zároveň dost zranitelný a citlivý na to, aby skrz něj čtenář prožíval strach, nejistotu i fascinaci tajemnem. Stejně tak David, který zdědí dům na ostrově, má potenciál být mnohovrstevnatou postavou – člověkem na pomezí radosti z dědictví a tíhy minulosti.
Právě v práci s postavami však pro mě kniha začala postupně ztrácet dech. Zatímco na začátku působí jejich interakce přirozeně a „teenagersky“ autenticky, s postupujícími událostmi se charaktery začínají podřizovat ději, nikoliv naopak. Postavy začnou jednat tak, jak se to hodí hororové zápletce – ne tak, jak by jednaly psychologicky věrohodné lidské bytosti. Rozhodnutí, která by v reálném světě znamenala červenou kontrolku „tady něco nehraje, odjíždíme“, jsou v knize ignorována jen proto, aby se dalo pokračovat v hororové spirále. Tenhle typ „žánrové poslušnosti“ je v hororu běžný, ale u autora Barkerova kalibru jsem čekala víc psychologické jemnosti.
Co skrývám před světem: Skvělý rozjezd, zklamání v cílové rovince
Kniha Co skrývám před světem od J. D. Barkera má všechny atributy moderního hororu, který by měl…
Výchovný ústav: Detektivní, napínavý, hororový a nadpřirozený
Tananarive Due ve své knize Výchovný ústav přináší příběh, který je na první pohled detektivní, napínavý a…
Kde tě nenajde: Červená nit už navždy bude mít jeden jediný význam
Kniha Kde tě nenajde od autorky Darcy Coates je dalším příspěvkem do žánru moderního hororu…
Mrazivá smrt: Chvilku mě skutečně mrazilo v kostech
Darcy Coates, známá svými mrazivými příběhy na pomezí hororu a thrilleru, přichází s dalším napínavým…
Šeptající mrtví: Tohle se nepovedlo
Milovníci Darcy Coates mne teď nebudou mít rádi, protože tohle se, dle mého názoru, opravdu…
Kořist: Horor, ze kterého mrazí
Tak tohle byl naprosto úžasný poslech! Darcy Coates skutečně umí! Je tedy pravda, že jsem…
Šepot z lesa: Občas i k husí kůži dojde
Když se investigativní novinář Petr rozhodne po rozvodu vrátit zpět domů do Orlických hor, nemá…
Duch domu Ashburnů: zděděnému domu na zuby hleď
Mladá Adrienne to nemá vůbec jednoduché. Peněz moc nemá a kdyby neměla svého kocoura Wolfganga,…
Jedním z největších kladů knihy je prostředí – ostrov, starý dům, postupné rozkrývání historie místa a s ním spojeného zla, které „ovlivnilo celé generace“. Tohle Barker skutečně umí: vytvořit kulisy, které jsou samy o sobě děsivé, a nechat je působit na čtenářovu představivost. Kniha má v první polovině několik pasáží, které mrazí především tím, co je naznačeno, ne tím, co je explicitně ukázáno.
Potíž přišla ve chvíli, kdy se autor rozhodl „vyložit karty na stůl“ a začal systematicky vysvětlovat podstatu zla, historii ostrova a skutečný rozsah toho, co se děje. Od určitého momentu se atmosférický horor proměnil v překomplikovanou skládačku, kde se vrství motivy, vysvětlení a zvraty do té míry, že se vytrácí původní pocit strachu. Tam, kde dřív fungovalo napětí a nejistota, nastoupila až skoro únavná doslovnost a snaha „vysvětlit vše do detailu“. Místo tísnivého tajemství přichází pocit, že je toho zkrátka moc – moc motivů, moc „velkého zla“, moc snahy ohromit.
Od poloviny knihy jsem se přistihla, že mě čtení přestává bavit. Hororové prvky začaly působit přitaženě za vlasy, jako by autor přepnul z precizního strašení do režimu „čím víc, tím líp“. Napětí se rozmělnilo, tempo se paradoxně zpomalilo, a přestože se děj posouval kupředu, emocionálně už negradoval. Dočíst knihu pro mě bylo víc cvičení v trpělivosti než hororová radost.
Nelze se ubránit srovnání s Barkerovou velmi úspěšnou sérií Sam Porter, která pro mě nastavila laťku vysoko – jak z hlediska práce s napětím, tak z hlediska promyšlenosti děje a psychologické kresby postav. Ve Čtvrté opici Barker bravurně balancuje mezi šokem, brutalitou a inteligentní zápletkou, která nutí otáčet stránky a zároveň drží vnitřní logiku.
V případě Co skrývám před světem mám pocit, že autor sáhl po jiném typu hororu – více nadpřirozeném, více „velkolepém“ – ale nedotáhl ho do stejné úrovně přesvědčivosti. Zatímco Sam Porter působí jako důmyslně vystavěná konstrukce, kde jednotlivé dílky zapadají, Co skrývám před světem má výrazně kolísavou kvalitu: skvělý začátek, silnou atmosféru, ale rozplizlý, přehnaný a místy až unavující závěr. Pokud bych tyto knihy měla hodnotit vedle sebe, pak tahle určitě nedosahuje stejné úrovně – ani napětím, ani promyšleností, ani celkovým dojmem.
Z čtenářského pohledu pro mě byla tahle kniha velmi ambivalentním zážitkem. První polovina mě skutečně bavila – prostředí ostrova, tajemný dům, skupina mladých postav a postupné odkrývání temné historie místa přesně naplňovalo představu o ideálním letním hororu s mrazivým podtónem. V této fázi jsem byla naladěná na silné čtení a věřila jsem, že dostanu komplexní, děsivý příběh se silnou pointou.
Jenže druhá polovina knihy mě ztratila. Čím dál více jsem měla pocit, že autor předkládá spíš „atrakce“ než ucelený příběh: zvraty se vrší, nadpřirozeno bují a logika se místy ohýbá jen proto, aby bylo možné přidat další šok. Dočíst jsem knihu dokázala, ale s velkým sebezapřením – spíš proto, že nerada nechávám věci nedokončené, než proto, že bych nutně potřebovala vědět, jak to dopadne.
Co skrývám před světem tak pro mě nakonec není špatná kniha, ale rozhodně ani zdaleka nepatří mezi to nejlepší, co Barker napsal. Má výborný nápad, silný rozjezd a velmi působivé prostředí, ale zároveň trpí přehnaností, roztříštěností a únavným finále, které utluče pocit strachu množstvím efektů. Pokud má někdo Barkera rád kvůli sérii Sam Porter a čeká stejně sevřený, precizní thriller, může být zklamaný – stejně jako já.
Hodnocení:
