Příběh mateřídoušky: Když minulost promlouvá k současnosti

Někdy se mi dostane do rukou kniha, u které dokážu poměrně přesně říct, co mi vadilo. Nesednou mi postavy, příběh je příliš předvídatelný, tempo pomalé nebo mám problém s některým rozhodnutím autora. A potom jsou knihy, u kterých vlastně žádnou zásadní chybu nenajdu, a přesto mezi námi jednoduše nepřeskočí jiskra.

Příběh mateřídoušky od Miriam Blahové je pro mě přesně takovou knihou.

Přitom na první pohled obsahuje řadu věcí, které by mě mohly zaujmout. Rodinné tajemství, dvě časové roviny, ženské osudy, lásku ovlivněnou dobou, ve které se odehrává, i historii Jablunkovska. Právě prostředí pro mě bylo jedním z příjemných prvků celé audioknihy, protože Jablunkovsko mám ráda a bylo milé se do těchto míst alespoň prostřednictvím příběhu vrátit.

V současné dějové lince poznáváme Annu, jejíž manželství se začíná rozpadat. Se svým tříletým synem proto odjíždí k matce a při prozkoumávání chaloupky svých předků objeví pytlík s mateřídouškou. Zdánlivě obyčejný nález postupně otevírá dveře do minulosti její rodiny a přivádí nás k příběhu prababičky Věry.

Právě prostřednictvím Věřina osudu se přesouváme do první poloviny dvacátého století a do oblasti, v níž spolu po generace žili Češi a Poláci. Do jejich každodenních životů vstupovaly nejen osobní vztahy, ale také národnostní otázky, předsudky, společenská očekávání a samozřejmě velké historické události. A uprostřed toho všeho stojí láska, která rozhodně nemá jednoduchou cestu.

Propojení osobního rodinného příběhu s historií Jablunkovska považuji za jednu z nejzajímavějších stránek knihy.

Miriam Blahová si pro svůj román vybrala prostředí, které není v historických a společenských románech využíváno zdaleka tak často jako jiná místa. Česko-polské vztahy navíc nabízejí zajímavé pozadí pro vyprávění o lidech, jejichž životy ovlivňuje nejen to, koho milují a jak se rozhodují, ale také původ, společnost a doba.

A přestože právě tahle část knihy měla potenciál mě oslovit nejvíce, nestalo se to v takové míře, jakou bych očekávala.

Ani jedna ze dvou časových rovin přitom podle mě není vyloženě špatná. Současnost nabízí problémy Anny a postupné odkrývání minulosti její vlastní rodiny, historická část zase přináší Věřin životní příběh a zároveň umožňuje nahlédnout do poměrů tehdejšího Jablunkovska. Obě linky mají svoje místo a navzájem se doplňují.

Jenže právě tady jsem narazila na něco, co se hodnotí mnohem hůř než konkrétní nedostatek – příběh mě jednoduše nedokázal emocionálně vtáhnout.

Čekala jsem, že mě osudy jednotlivých postav postupně zasáhnou, že budu potřebovat vědět, co s nimi bude dál, a že mě propojení minulosti se současností začne stále více přitahovat. Místo toho jsem zůstávala spíše nezúčastněným pozorovatelem. Sledovala jsem, co se děje, ale málokdy jsem měla pocit, že bych jednotlivé události skutečně prožívala společně s postavami.

A u podobně laděného románu je pro mě právě emocionální propojení poměrně důležité.

Příběh mateřídoušky totiž není kniha postavená na dramatických zvratech nebo zběsilém tempu. Její síla má podle mě spočívat především v lidech, jejich vztazích, rodinné historii a emocích. Pokud se s nimi čtenář nebo posluchač propojí, dokážu si představit, že pro něj může být Věřin příběh velmi silný. U mě se to bohužel nestalo.

A podobně jsem vnímala také samotný motiv mateřídoušky. Je to hezký a především originální způsob, jak propojit současnost s minulostí a jednotlivé generace jedné rodiny. Líbí se mi už samotná myšlenka, že něco tak obyčejného a důvěrně známého může být nositelem vzpomínek a prostředkem k odkrytí dávného rodinného příběhu. Nemůžu ale říct, že by ve mně tento motiv zanechal nějakou výraznější stopu.

Zajímavé přitom je, že s tempem audioknihy jsem žádný zásadní problém neměla. Nemohu říct, že by byla vyloženě rozvleklá nebo že by potřebovala výrazně krátit. Přesto jsem se do poslechu občas musela trochu nutit. A právě to nejlépe vystihuje můj celkový vztah k této audioknize. Objektivně jsem nenacházela mnoho věcí, které bych jí mohla vytknout, subjektivně jsem ale neměla potřebu se k ní co nejrychleji vracet.

Audioknižní zpracování přitom nabízí dva ženské hlasy – Anitu Krausovou a Marii Štípkovou. Dvě interpretky jsou u příběhu pracujícího s různými rovinami příjemnou volbou a pomáhají jednotlivé části vyprávění od sebe oddělit. Samotná interpretace pro mě nebyla důvodem, proč mě audiokniha nedokázala více zaujmout. Můj problém byl tentokrát především v propojení se samotným příběhem.

A právě proto se mi Příběh mateřídoušky nehodnotí úplně snadno.

Nechci tvrdit, že jde o špatnou knihu. Nemyslím si to. Má zajímavé prostředí, originální výchozí myšlenku, dvě propojené časové roviny a dotýká se témat, která mohou být pro řadu čtenářů velmi silná. Dokážu si také představit, že milovníci rodinných ság a historických románů založených především na vztazích a životních osudech budou z knihy podstatně nadšenější než já.

Jenže recenze pro mě není hledáním toho, jak bych knihu měla vnímat. Je především záznamem toho, jak jsem ji skutečně vnímala.

A já jsem tentokrát čekala na okamžik, kdy mě příběh konečně chytí. Kdy budu chtít poslouchat ještě chvíli, ještě jednu kapitolu, ještě kousek. Ten okamžik ale nepřišel. Jablunkovsko mi bylo blízké, historické pozadí jsem ocenila a samotný nápad s mateřídouškou považuji za originální. Nic z toho však nedokázalo překonat určitý emocionální odstup, který jsem od příběhu cítila.

Příběh mateřídoušky je tak pro mě románem, kterému vlastně nemám mnoho konkrétního co vytknout, ale zároveň nemám ani mnoho důvodů, proč bych se k němu chtěla vrátit. A někdy to tak s knihami zkrátka je. Jeden čtenář v nich najde silný příběh, který si ponese ještě dlouho po poslední stránce, zatímco druhého nechají téměř nedotčeného.

Tentokrát jsem bohužel patřila do té druhé skupiny.

Audioknihu jsem poslouchala v rámci spolupráce s Audiotékou. Děkuji za možnost poslechu.

Hodnocení: