Přítel: Dokonalost někdy skrývá děsivá tajemství

Freida McFadden patří mezi autorky, u kterých už předem vím, co od nich chci. Chci napětí, podezření, postavy, kterým se nedá úplně věřit, a především zvraty. Ideálně takové, při kterých mám pocit, že už jsem všechno pochopila, abych o pár stránek později zjistila, že jsem se nechala dokonale napálit. A přesně proto její knihy miluji. Přítel v tomto směru rozhodně nezklamal.

Sydney Shawová nemá zrovna štěstí na muže. Seznamování je pro ni spíš zdrojem bizarních zážitků než cestou k vysněnému vztahu, a tak se skoro zdá, že konečně vyhrála v loterii, když potká Toma. Je pohledný, pozorný, okouzlující, pracuje jako lékař a na první pohled působí jako muž, kterého by jí mohl kdekdo závidět. Jenže ve městě mezitím dochází k brutálním vraždám mladých žen a policie začíná mít podezření, že oběti spojuje jejich seznamování s tajemným mužem. A čtenář samozřejmě velmi rychle začne pochybovat úplně o každém.

Musím přiznat, že Sydney jsem si oblíbila. Je to hrdinka, se kterou se mi příběhem procházelo dobře, a její kapitoly mě bavily. Zato Tom? Tomovi jsem nevěřila ani slovo. Od začátku na něm bylo něco, co ve mně vyvolávalo pocit, že před Sydney něco skrývá. Otázkou tedy pro mě nebylo ani tak to, zda má nějaké tajemství, ale spíš jaké a kam až celé tohle podezření povede.

A právě tady začíná McFadden rozehrávat svoji oblíbenou hru.

Na Příteli mě bavilo, jak velké množství pochybností dokázala autorka kolem jednotlivých postav vytvořit. Vlastně tu není nouze o podivné lidi, zvláštní chování ani situace, při kterých si člověk říká, že tady rozhodně něco nehraje. Jenže když podezřele působí skoro každý, přestává být jednoduché určit, kterým směrem se skutečně dívat. Čtenář tak neustále přehodnocuje svoje teorie a čeká, co se z toho všeho nakonec vyvrbí.

McFadden přitom výborně využívá jednu jednoduchou věc – naši potřebu vytvořit si o postavách co nejrychleji jasný obrázek. Tomuhle člověku věřím. Tomuhle ne. Tenhle něco skrývá. Tohle bude určitě důležité. A sotva máme pocit, že jsme si všechny figurky správně rozestavili, autorka nám do nich s chutí kopne.

Přítel je přesně ten typ psychothrilleru, ve kterém není radno být si čímkoli příliš jistý.

Samozřejmě si dokážu představit, že některým čtenářům mohou připadat určité zvraty už příliš překombinované nebo málo uvěřitelné. A vlastně jim tenhle pohled ani nemůžu vyvracet. Pokud od psychologického thrilleru očekáváte především maximální realističnost a potřebujete, aby každý krok postav obstál při velmi přísném rozboru, možná budete nad některými momenty nevěřícně kroutit hlavou.

Mně to ale vůbec nevadilo.

U Freidy McFadden totiž nehledám dokumentární rekonstrukci skutečného zločinu. Chci, aby mě bavila. Chci být napnutá. Chci podezírat jednu postavu, potom druhou a následně zjistit, že celou dobu možná sleduji úplně špatnou stopu. A hlavně chci její pověstné zvraty. Pokud kvůli nim autorka občas posune hranici pravděpodobnosti o něco dál, jsem ochotná jí to odpustit, pokud mě za to odmění pořádným čtenářským zážitkem.

A tady mě odměnila.

Právě zvraty jsou podle mě jednou z nejsilnějších stránek knihy. McFadden dobře ví, kdy čtenáři něco naznačit, kdy ho nechat chvíli spokojeně věřit vlastní teorii a kdy mu ji zase sebrat. Napětí proto nestojí jen na samotných vraždách a otázce, kdo za nimi stojí. Velkou část vytváří obyčejná nejistota. Komu se tady vlastně dá věřit?

Velmi dobře funguje i tempo. Kniha se čte neuvěřitelně lehce a přesně tím způsobem, který mám s McFadden spojený. Krátké kapitoly, postupně dávkované informace, nová podezření a drobná odhalení vytvářejí neustálou potřebu pokračovat. Není to thriller, u kterého bych měla chuť dělat dlouhé přestávky a potom se složitě rozpomínat, co se vlastně dělo. Naopak vás pořád něčím ponouká k další kapitole.

A právě v tom podle mě spočívá největší síla Freidy McFadden. Její příběhy možná někdy nejsou nejrealističtějšími thrillery na světě, ale ona výborně rozumí tomu, jak udržet čtenářovu pozornost. Ví, kdy zasít pochybnost, kdy přihodit další tajemství a kdy přijít s odhalením, které všechno znovu zamíchá.

Přítel pro mě proto splnil přesně to, co jsem od něj očekávala. Dostala jsem sympatickou hlavní hrdinku, muže, kterému jsem nevěřila ani nos mezi očima, celou řadu dalších zvláštních postav a především příběh, u kterého jsem byla neustále zvědavá, kam mě autorka zavede příště.

Pokud tedy máte rádi thrillery pevně ukotvené v realitě a jakýkoli odvážnější zvrat vám pokazí celý dojem, možná budete k Příteli o něco kritičtější. Pokud ale stejně jako já milujete Freidu McFadden právě pro její schopnost zamotat děj, několikrát vás během jediné knihy přimět změnit názor a nakonec ještě vytáhnout něco dalšího z rukávu, myslím, že budete spokojení.

Já jsem byla.

Přítel je čtivý, návykový a pořádně zamotaný psychologický thriller, který si se čtenářem hraje přesně tak, jak to mám u Freidy McFadden ráda. Někomu už mohou její zvraty připadat příliš. Já říkám: jen je tam pěkně nechte všechny. Přesně kvůli nim její knihy čtu.

Hodnocení: