Román Blízcí od Veroniky González je dílem, které se na první pohled může jevit jako další z řady současných českých próz zaměřených na ženské hrdinky a jejich vnitřní svět. Přesto však překvapí hloubkou zpracování, autenticitou postav a originálním vyústěním, které čtenáře nutí zamyslet se nad vlastními předsudky i nad tím, jak moc nás ovlivňuje prostředí, ve kterém žijeme.
Hlavní hrdinkou je fotografka Bára, která se rozhodne opustit svůj dosavadní život ve městě a přestěhovat se za partnerem Igorem na vesnici. Zpočátku se tento krok zdá být logickým pokračováním vztahu, avšak brzy se ukáže, že venkovské prostředí a uzavřená komunita pro Báru představují mnohem větší výzvu, než očekávala. Bára se potýká s osamělostí, tvůrčí krizí a především s nepochopením ze strany Igorovy rodiny, zejména jeho matky Jarky, která na ni vyvíjí tlak ohledně mateřství.
V průběhu děje Bára ztrácí nejen pevnou půdu pod nohama, ale i vztah s Igorem a vlastní identitu. V nečekané chvíli se však sblíží s Petrou, Igorovou švagrovou, která je na první pohled protikladem Báry – unavená matka dvou dětí, žijící v zajetí rodinných stereotypů. Postupně však vychází najevo, že i za zdánlivou idylou se skrývá bolest, manipulace a nenaplněné sny.
Jedním z hlavních témat knihy je hledání vlastní identity v prostředí, které je cizí, a často i nepřátelské. Bára je nucena čelit nejen předsudkům okolí, ale i vlastním vnitřním pochybnostem. Autorka zde velmi přesně vystihuje, jak silně může prostředí ovlivnit naše rozhodování, sebedůvěru i vztahy s ostatními. Předsudky, které mají obyvatelé vesnice vůči „přistěhovalci z města“, jsou vykresleny realisticky a bez zbytečných klišé.
Dalším silným motivem je rodina – její role jako zdroje bezpečí, ale zároveň i bolesti a manipulace. Vztah Báry s Igorovou matkou Jarkou je ukázkou generačního střetu a odlišného vnímání ženské role. Jarka představuje tradiční hodnoty, zatímco Bára hledá vlastní cestu a odmítá se podřídit očekáváním okolí. Velmi autenticky je zde zobrazen tlak na mateřství, který je v české společnosti stále silně přítomný.
Kniha ukazuje, že odvaha postavit se nepřízni osudu je často těžší, než se na první pohled zdá. Bářina cesta je plná pochybností, ale i malých vítězství, která ji posouvají dál. Sblížení s Petrou je pro Báru nejen únikem z izolace, ale i možností nahlédnout pod povrch zdánlivě spokojených životů.
Veronika González píše velmi čtivě, její styl je svižný a zároveň citlivý. Dialogy působí přirozeně, postavy mají vlastní hlas a nejsou zaměnitelné. Autorka umí vystihnout atmosféru venkova i vnitřní svět hlavní hrdinky bez zbytečné patetičnosti. Jazyk je srozumitelný, ale ne povrchní – naopak, v jednoduchosti často nacházíme hloubku a autenticitu.
Struktura románu je přehledná, děj plyne plynule a jednotlivé kapitoly na sebe logicky navazují. Oceňuji také práci s motivy a symbolikou – například fotografie jako prostředek hledání a uchovávání identity.
Velkým plusem knihy je originální vyústění děje, které není předvídatelné a vyhýbá se laciným happy endům. Autorka nabízí čtenáři prostor k vlastní interpretaci a zamyšlení nad tím, co znamená být „blízký“ – zda je to otázka pokrevního pouta, sdílených hodnot, nebo schopnosti naslouchat a chápat druhé.
Kniha mě velmi příjemně překvapila svou čtivostí a hloubkou. Příběh Báry a dalších postav je uvěřitelný, jejich osudy nejsou černobílé a každá z postav má své motivace i slabosti. Nejvíce oceňuji, že autorka se nebojí otevřeně pojmenovat i nepříjemné stránky rodinných vztahů a nenabízí jednoduchá řešení.
Blízcí je román, který stojí za přečtení nejen pro své aktuální téma, ale i pro způsob, jakým je zpracován. Veronika González dokazuje, že i v rámci žánru „románů pro ženy“ lze napsat knihu, která má přesah a dokáže oslovit široké spektrum čtenářů. Pokud hledáte příběh, který vás donutí přemýšlet o vlastních vztazích, předsudcích a odvaze ke změně, je tato kniha skvělou volbou.
Hodnocení:
