Píše se rok 1969 a tři mladí a bezstarostní hoši se rozhodnou, že vyrazí na tramp na Šumavu. Jediná jejich starost je najít perfektní místo na rozložení celty, dostatečná zásoba piva a ideálně tak potkat ještě nějaké fajn holky. Všechno se podaří. Ve vlaku potkávají hezkou mladou průvodčí, která je pozve na večerní zábavu. Večerní zábavu si hoši užívají, dobře se baví. Posilnění alkoholem a s dobrou náladou však jeden ze tří mladíků vykřikne větu, která změní jeho osud. Jen jedna jediná věta stačí k tomu, aby se z krásného mladého života stalo něco, co si nepředstavíte ani v těch nejděsivějších nočních můrách.
„Hovno! Žijeme ve svobodným státě – ať žije USA!“ A je to! Jedna věta a už vás vezou zmláceného a v klepetech do lágru. V tu chvíli si vůbec neuvědomujete, že tato věta změní váš život. Za pár dnů budete doma – myslíte si. Ale kdepak. Za pár dnů budete mezi ostatními vězni a den co den budete stát tváří v tvář smrti. Budete svědky něčeho tak nelidského a nehumánního, že není nikdo, kdo by mohl pochopit, co se to vlastně děje. Je to zkrátka nepochopitelné.
Léta strávená v normalizačních lágrech se podepíšou na všech, kteří mají to štěstí a vyjdou z nich zase na svobodu. Mnoho a mnoho lidí je zneuctěno, poníženo, utýráno a zabito.
Příběh Jana Tománka Lustr pro papeže vás zavede do normalizačního lágru a surovým a ryze racionálním stylem vám dá okusit vše, co se tam dělo. Do morku kostí budete prožívat příběh hlavní postavy Míly, který jen díky své silné osobnosti pobyt v několika lágrech přežije, ačkoliv musí mnohokrát čelit situacím, kdy smrt by byla snad i vysvobozením. Ať už byl Míla obětí sadistických a krutých bachařů a nebo jen svědkem činů, kterých se tito bachaři dopouštěli na jiných – vše otřese osobností. Z mladého člověka se šťastnou jiskrou v oku se stává dospělý jedinec, který se musí vyrovnat s křivdou, nebezpečím, bezprávím a tvrdými podmínkami. Tak tvrdými, že si je neumíte ani představit.
Jan Tománek čtenářům tedy umožní na chvíli opustit prostor svobodného světa a zabrousit mezi šedé stěny normalizačního lágru. A věřte mi, že ne vždy se vám bude kniha číst lehce. Ten příběh ve vás zanechá stopu. Ale je to právě kniha Lustr pro papeže, která by měla být na seznamu povinné školní četby ve vyšších ročnících, protože tyto příběhy nikdy nesmí být zapomenuty. Nikdy! Dnešní mladí lidé si totiž ani náznakem nejsou schopni uvědomit si, co to znamená „minulý režim“ nebo „život za komunismu“. Opravdu je vhodné říkat, že „za komunismu bylo lépe?“. Přečtěte si tuto knihu a udělejte si názor sami.
Zatímco my jsme sledovali Tomáše Holého, jak se snaží dostat tatínka do polepšovny, v lágru musel Míla pojídat své výměšky, nechat se okusovat potkany a zažívat peklo na zemi. Krásné české komedie z této doby pouze zakrývaly zvěrstva, která se děla za zdmi českých věznic.
Kniha byla napsaná velmi čtivým stylem. Děj měl spád a každá věta byla pro příběh nepostradatelná. Kniha byla napsána na základě skutečných události, které autorovi vyprávěl samotný Míla.
Při čtení knihy mi místy naskakovala husí kůže, místy se mi kutálely slzy a místy jsem jen nevěřícně koukala na písmenka. Můj mozek chvílemi nebyl vůbec schopen uvěřit, čeho jsme my Češi schopni udělat nevinnému spoluobčanovi.
Knihu můžu jenom doporučit. Opravdu by si ji měl přečíst každý. Protože ať už si to chceme či nechceme přiznat, vždycky se může doba vrátit. Možná v trošku jiné podobě, ale pořád může být nesmírně krutá. Jen díky těmto příběhům si můžeme uvědomit, že nikdy nesmíme dopustit, aby se události opakovaly.
Děkuji Janu Tománkovi za zachycení tohoto příběhu. Děkuji, že mi dal možnost si přečíst tento příběh a díky, že mi opět o něco více pomohl otevřít oči.
Za zaslání recenzního výtisku děkuji Janu Tománkovi, Databázi knih a společnosti Albatros Media.
Hodnocení:
Kniha zní velmi působivě, ale přiznám se, že přestože mám ráda drsné knihy a stále je čtu, tuhle si v tomto období nemůžu přečíst 😀
Nedivím se. Při čtení této knížky spolu se zprávami a aktualitami ohledně koronaviru to bylo celkem… depresivní.