Sebevražedné myšlenky – mnoho lidí se domnívá, že je lepší o nich nemluvit. Proč je tak těžké se někoho zeptat, zda je má a zda přemýšlí, že by si vzal život?
„Přemýšleli jste někdy nad tím, že byste si něco udělal/a?“ Položit tuhle otázku je nesmírně těžké nejen pro přátele a rodinu, ale mnohdy se ji obávají i odborníci z řad lékařů, psychologů nebo třeba i pedagogů. Tento strach je však prohlouben ještě tím, pokud tuto otázku směřujeme emočně labilnímu člověku. Domníváme se totiž, že by tato otázka mohla takového člověka podnítit ke spáchání sebevraždy.
Tento strach však není jediným důvodem, proč je téma sebevražedných myšlenek v naší společnosti tabuizováno. Dalším důvodem je fakt, že pro většinu lidí je představa smrti spojena s ohromným strachem. Natož si na život sáhnout sám. Pro mnohé není vůbec pochopitelné to, že by člověk mohl mít sebevražedné myšlenky dlouhodobě.
Podíváme-li se na průzkumy, tak ty nám dokazují, že 36 % britských praktických lékařů se domnívá, že dotazy na sebevraždu skutečně mohou stav pacientů zhoršit. Dalším důvodem, proč se lékaři neradi na toto téma baví je více praktický – nemají zkrátka pro pacienta tolik času, aby tohle složité téma mohli otevřít. Dotazům na sebevraždu se nevyhýbají mnohdy pouze v případě, kdy jim do ordinace přijde pacient s depresí, protože sebevražedné myšlenky jsou symptomem deprese.
Průzkumy rovněž také ukazují, že 40 % dotazovaných účastníků, kteří netrpí sebevražednými myšlenkami, uvedlo, že jim nečiní problém na dotazy týkající se sebevražedných myšlenek odpovídat. Zbylých 60 % dotazovaných uvedlo, že jim tyto dotazy byly nepříjemné a odpovídali na ně s jistou nevolí.
Lékaři na pohotovostech mají zvýšenou šanci, že se budou potýkát s pacienty, kteří mají sebevražedné myšlenky. Pokud se již člověk dostaví se sebevražednými myšlenkami na pohotovost, hrozí skutečně zvýšené riziko, že sebevraždu spáchají. I přesto lékaři na pohotovostech mají toto téma strach otevírat. O to větší problém pak představují pro lékaře lidé, kteří trpí poruchou osobnosti. Proč tomu tak je? Protože lékaři a mnohdy ani samotní psychologové neumí o této problematice s pacienty komunikovat. Při studiu medicíny neprochází lékaři školením, jak s těmito pacienty mluvit. Neumí se pacientů citlivě ptát a nebo, když už tuší, jak by mohli s pacientem hovořit, necítí se dostatečně kompetentní a jistí. Otázky typu: „Že nespácháte sebevraždu?“ jsou v tomto případě naprosto nevhodné a samozřejmě nelze ani očekávat, že by pacient na takto položenou otázku odsedět upřímně.
Nemůžeme však svádět všechno na lékaře, psychology a jiné odborníky, protože samotní lidé se sebevražednými myšlenkami nejsou často schopni o svých pocitech přímo komunikovat. Lidé, kteří se potýkají s tímto problémem mají často obavy, že budou označováni za blázny. Obávají se také okamžité hospitalizace a v neposlední řadě se za své pocity a myšlenky stydí. Často si také myslí, že jim už zkrátka není pomoci.
Takže jak to tedy je? Je lepší o sebevražedných myšlenkách mluvit nebo to naopak může lidem ublížit?
V USA byla provedena studie na amerických žácích, kterým byl předložen dotazník týkající se právě sebevražedných myšlenek. Po vyplnění tohoto dotazníku žáci povětšinou uvedli, že se cítí lépe a že cítí úlevu. Někteří účastnici však pociťovali při vyplňování dotazníků stres, který však byl krátkodobý a brzy pominul.
Jak se tedy ptát lidí na sebevražedné myšlenky?
Pokud se domníváte, že by někdo ve vaší blízkosti mohl mít sebevražedné myšlenky, je před samotným dotazem důležité navodit bezpečné a důvěrné prostředí. Teprve poté můžete položit takto citlivou otázku. Je nesmírně důležité, abyste naslouchali odpovědím. A teprve poté, můžete nabídnou člověku se sebevražednými myšlenkami možnost, že společně budete hledat způsob, jak mu pomoci.
Namísto otázky: „Chcete spáchat sebevraždu?“ nebo „Máte sebevražedné myšlenky?“ nebo „Nehodláte, doufám, spáchat sebevraždu, že ne?“ se můžete citlivěji zeptat: „Napadne vás někdy, že už tady nechcete být?“ nebo „Napadne vás někdy, že byste si ublížil?“ Pokud již některou z těchto otázek položíte, musí následovat pochopení. Za žádných okolností nesmíte člověka za tyto myšlenky odsoudit.
Pokud se vám již podaří navodit bezpečné a důvěrné prostředí a pokud položíte někomu takovou otázku, nechte jej povídat. Můžete se však také doptávat na to, jak často tyhle myšlenky má. Je to jednou týdně, měsíčně, každou hodinu, minutu, nepřetržitě? A jak by si chtěl ublížit? Má již tento člověk konkrétní plán, jak si ublížit? Obecně platí, že čím konkrétnější plán pro odchod z tohoto světa má, tím je větší pravděpodobnost, že sebevraždu skutečně spáchá.
Pomoc takovému člověku nenabízejte ihned, když vám poví, že ho tíží sebevražedné myšlenky. Zpočátku jen a jen naslouchejte a teprve poté se pokuste společně najít způsob, jak dotyčnému pomoci. Pokud byste navrhli pomoc příliš brzy, může to být spíše kontraproduktivní.
Na co si však musíte dát pozor vždy je to, že NIKDY, opravdu NIKDY, neslibujte lidem se sebevražednými myšlenkami, že to, co si povíte, zůstane pouze a jen mezi vámi. Tohle nedělejte NIKDY. Ba právě naopak se klidně přiznejte k tomu, že není ve vaši moci mu pomoci, že na to nemáte dostatečné vzdělání, že nejste kompetentní mu pomoci a že zkrátka nevíte, jak mu pomoci. Naopak mu však můžete vyjádřit uznání, že si velmi ceníte toho, že se vám se svými myšlenkami svěřil a že mu pomůžete najít pomoc. Můžete mu rovněž nabídnout doprovod k odborníkovi a maximální podporu. Tato transparentnost může prohloubit důvěru.
Navození důvěry při takovém rozhovoru je naprosto klíčovým faktorem stejně jako empatie, transparentnost a znalosti.
Pokud pracujete v pomáhajících profesích a máte zvýšenou šanci, že se setkáte s lidmi se sebevražednými myšlenkami, zajímejte se o tuto problematiku, navštěvujte kurzy, které vás naučí, jak s těmito lidmi jednat.
Z výzkumů jasně vyplývá, že o sebevražedných myšlenkách je lepší mluvit a budete-li na takový rozhovor připraveni, můžete někomu zachránit život.
Zdroj: BEURS, D. P. de. Mýty o sebevraždě: jak o ní přemýšlet a mluvit. Přeložil Milena NOVÁKOVÁ. Spektrum (Portál). Praha: Portál, 2021. ISBN 978-80-262-1812-8.
