Sofia Lundberg, známá svým citlivým přístupem k lidským příběhům, se ve své nejnovější knize Poslední umělecké dílo pokouší o ambiciózní propojení světa umění a osobní historie. Bohužel, tentokrát se jí nepodařilo zcela naplnit vysoká očekávání, která jsem jako dlouholetá fanynka jejích knih měla.
Příběh se točí kolem Hanny Stiltjeové, světoznámé umělkyně, která šokuje publikum svým posledním dílem – podivnou komodou složenou z různého harampádí. Tento netradiční přístup sliboval zajímavý pohled do mysli umělce a potenciálně hluboký vhled do lidské duše. Avšak navzdory slibné anotaci jsem se tentokrát nemohla plně ponořit do děje.
Lundberg se snaží odkrýt vrstvy Hannina života a její cesty k tomuto kontroverznímu dílu, ale tempo vyprávění mi místy přišlo zdlouhavé a bez jiskry, kterou jsem obdivovala v jejích předchozích dílech, zejména v Červeném adresáři. Zatímco autorka zůstává věrná svému stylu jemného odkrývání lidských osudů, tentokrát mi chyběla ta strhující emocionální síla, která mě v minulosti tak uchvátila.
Musím však ocenit Lundberginu snahu o propojení uměleckého vyjádření s osobním traumatem. Myšlenka využití umění jako prostředku ke zpracování bolestivých vzpomínek je fascinující, ale její realizace v knize bohužel nedosahuje plného potenciálu.
Přestože Poslední umělecké dílo nedosahuje kvalit Červeného adresáře, věřím, že si najde své čtenáře. Pro ty, kteří hledají pomalejší četbu s uměleckým podtextem, může být tato kniha zajímavou volbou. Osobně však musím přiznat, že jsem od Sofie Lundberg očekávala více.
Je však možné, že mi tato kniha nesedla „právě teď“ a protože mám autorku velmi ráda, určitě si knihu zkusím přečíst ještě jednou a třeba tuto recenzi časem ještě poupravím.
Hodnocení:
