Nicholas Sparks je pověstný svými dojemnými příběhy. Jak by taky ne, když velká část jich taky byla zfilmována. Co si budeme povídat, téměř vše, co pan Sparks napsal, chytne čtenáře za srdce. Vzkaz v láhvi není výjimkou.
Kniha Vzkaz v láhvi vznikla už v roce 1998 a od té doby se u nás dočkala několikátého vydání. Zatímco film jsem viděla před léty, ke knize jsem se dostala až teď. Nejsem zastánce toho, že bych tvrdila, že každá kniha je lepší než film. Ale v tomto případě bych řekla, že kniha je opravdu dojemnější. Film je taky moc hezký, ale kniha – ta vás prostě dostane.
Nevím, jestli to tak máte taky, ale některé knihy prostě čtete. Jen čtete. U jiných zase cítíte při čtení napětí. Ale u knihy Vzkaz v láhvi cítíte… uvolnění. Příjemný pocit. A tohle jsem cítila u Sparkse snad pokaždé. Alespoň tedy zatím, protože jsem ani zdaleka nepřečetla všechny jeho knihy.
Kniha Vzkaz v láhvi pojednává o novinářce Therese, která žije se svým dospívajícím synem v Bostonu. Jednoho dne při běhání objeví na pláži láhev a v ní krásný, dojemný a romantický vzkaz. Díky své profesi se k ní dostanou další dva podobné dopisy, které píše zamilovaný a opuštěný muž jménem Garrett své ženě Catherine.
Od té doby, co Theresa četla jeho řádky, musí na Garretta stále myslet. Odkud připlula láhev? Odkud je Garrett? Je to jeho jméno? Jaký je? Nedá jí to a rozhodne se Garretta najít. Stačí pár telefonů a ví, kde ho má hledat. Nasedá na letadlo a vydává se za ním. Ze zvědavosti.
Když se ti dva potkají, okamžitě přeskočí jiskra. Tahle jiskra je ale křehká. Opatrná. A hluboká. Je jim spolu dobře. Mají si o čem povídat a vypadá to, že jsou stvořeni jeden pro druhého, i když si každý z minulosti nosí v srdci nezahojené rány.
Tento milostný příběh je o tom, jak v životě jít dál, když ztratíte to nejdůležitější. Je to příběh o lásce. O víře. O kompromisech. Podaří se Therese a Garrettovi vybudovat stejně pevné pouto, jaké měl Garrett se svou první ženou Catherine? Dokážou ustát vzdálenost mezi sebou a jen občasná shledání? Jak se popasuje syn Catherine s Garrettem?
Nemůžu vám více prozradit, ale můžu vám říci, že na konci tohoto příběhu opět stékaly po mých tvářích slzy dojetí.
Knížku zvládnete přečíst jedním dechem za jedno odpoledne, když se na to vrhnete. Všechny hrdiny z knihy si zamilujete. V knize není žádné hluché místo a ani jsem nepocítila žádné třecí plochy. Nebylo tam vůbec nic, co by mi na knížce vadilo.
Hlavní postavy jsou skvěle propracované a díky Nicholasově umu chápete zcela naprosto přesně, čím si hrdinové prochází a co se jim odehrává v hlavičkách. Děj vás naprosto vtáhne a vy zapomenete na čas. Takové je kouzlo této knihy. Zapomenete na čas, na své starosti, odložíte povinnosti a ani vám to nevadí. Jen aby ten příběh nikdy neskončil…. a když skončí, zanechá ve vás stopu. Pocit, který si budete přát nějakou dobu ještě uchovat. Pocit, který nebudete chtít přebít jinou knihu. Alespoň do druhého dne.
Knihu můžu doporučit. Myslím, že tento příběh konkuruje Červenému adresáři, který považuji za opravdu to nejhezčí, co jsem zatím přečetla.
Hodnocení:
Autora jsem si vždy chtěla přečíst, protože Zápisník jedné lásky je srdcovka 🙂
Nikdy jsem se ale k tomu nedostala.
Vzkaz v láhvi jsem jako film neviděla, takže bych mohla začít touto knihou 🙂
Já viděla Zápisník jedné lásky – ještě jsem nečetla. Ale mám knihu na seznamu 🙂 Taky se na ni chystám. Sparks se čte docela dobře 🙂
Ačkoli nejsem milovnice romantických knih a N. Sparks mi přijde silně prvoplánový autor, tuhle jsem četla hlavně proto, že mi u filmové verze nestačila ani celá krabice papírových kapesníčků! A víte co? Kniha mě dojala snad ještě víc! Citlivě psané, jemné, jímavé. A když si dosadíte do hlavního hrdiny Costnera, nemá to chybu ?
Já jsem obrečela jak film, tak i knihu… já jsem marná, brečím snad skoro u všeho 😀
Tuhle knížku bych si ráda přečetla už jen pro zajímavost jaký byl ten vzkaz v lahví a jaký měl dopad na osud toho člověka
Vy jste neviděla ani film ještě? Jéééé… tak to se podívejte…. hraje tam Kevin Costner a je to moc hezký příběh. Ostatně stejně jako kniha 🙂 Obojí jsou povedené díla 🙂