V kopřivách: Tajemství, která pálí jako kopřivy

Knihy Jiřího Březiny mají pro mě jedno společné: dostanou se hluboko pod kůži ještě dřív, než pochopím proč. V kopřivách není výjimkou — jen tentokrát nejde primárně o napětí v kriminálním smyslu, ale o napětí, které vzniká tam, kde se lámou lidské osudy, pravdy a rodinné loajality. Březina tu skládá psychologickou mozaiku maloměsta, v němž jeden příběh prorůstá do druhého stejně neúprosně jako kopřivy prorůstají starou zahradou. A právě v tom tkví síla celé knihy: nic tu není samostatné, izolované, jednoznačné. Všechno se vzájemně dotýká, škrábe a pálí.

Hned od prvních kapitol jsem cítila, že to nebude klasická detektivka, kde se čeká především na „kdo to udělal“. Tady je důležitější proč. A ještě víc: co to znamená pro ty, kteří zůstali naživu. Vyprávění se přelévá mezi několika ženskými perspektivami — Janou, Radkou a dívkou, jejíž tělo leží v kopřivách. Každá z nich v sobě nese jiný druh bolesti, jiný druh strachu a jiný druh viny. A právě to vytváří příběh, u kterého jsem měla pocit, že se mi čte skoro sám. Ne rychlostí akčního thrilleru, ale plynutím, které je intenzivní a nepříjemně pravdivé.

Jana, která čeká dítě a tuší, že muž po jejím boku skrývá temná místa. Její linka pro mě byla místy až klaustrofobická — jakoby se její těhotenství stalo metaforou pro nesené tajemství. Ta kombinace radosti a strachu, křehkosti a nutnosti čelit realitě, je vykreslená velmi citlivě. Líbilo se mi, že Březina ji neidealizuje. Jana je plná pochybností, ale zároveň má v sobě dětské odhodlání „dojít si pro pravdu“, i když ví, že tím může sama sebe zranit.

Radka je úplně jiný pól — a možná pro mě byl její příběh vůbec nejsilnější. Má v sobě věčnou únavu matek, které se snažily vychovat dítě nejlíp, jak dokázaly, a přesto selhaly v něčem, co už nejde vzít zpátky. Její dilema „ochránit syna za každou cenu“ jsem si četla s nepříjemnou hořkostí, protože přesně těchhle situací se rodiče nejvíc bojí: kdy dítě udělá něco, co ho definuje navždy. Březina nijak nesoudí — jen nechává promlouvat realitu, která nikdy není tak černobílá, jak bychom si přáli.

A do toho všeho maloměsto, které je téměř samostatnou postavou. Skvěle zachycené, tísnivé, zvědavé, moralizující, a zároveň slepé k vlastním hříchům. Ta místa, kde lidé vědí všechno, ale nic se neříká nahlas. Kde tajemství nezmizí — jen se zahrabou pod povrch, aby jednou znovu explodovala. Březina má neuvěřitelný talent napsat prostředí tak, že ho vidíte, slyšíte i cítíte. A tady to funguje výborně.

Kriminální linka — nalezené tělo dívky v kopřivách — slouží spíš jako kostra. Nečekejte klasické tempo vyšetřování, ani neustálé zvraty. Napětí je tu spíš psychologické, syrové, všudypřítomné. Příběh se skládá po troškách, z útržků, z drobných detailů, které od sebe nejdou odtrhnout. A právě to mě na knize bavilo nejvíc — ten pocit, že každá kapitola něco nakousne, ale zároveň vás nechá lehce rozhozené, protože odpověď není nikdy jednoduchá.

Jestli mi tu něco vyloženě utkvělo, pak je to téma hranice rodičovství. Jak moc jsme zodpovědní za činy svých blízkých? A kde končí ochrana a začíná spoluúčast? Březina tu odhaluje vrstvy, které si většina z nás nechce přiznat — jak snadno se v rodině pěstují malé lži, které mají „pomoci“. Jak rychle se z nich ale může stát něco, co už nejde udržet pod kontrolou.

Celý román je vlastně o tom, že své blízké nikdy neznáme tak dobře, jak si myslíme. A možná ani sebe ne.

V celku na mě kniha působila velmi silně. Překvapilo mě, jak rychle jsem se začetla. Není to příběh, který bych označila za klasickou detektivní relaxační jízdu. Je to spíš čtení, které svědí, štípe a občas pálí přesně tak, jak to dokážou kopřivy. Ale zároveň je v něm něco lidského a pravdivého, co stojí za to.

Hodnocení:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *