S mým přítelem jsme spolu už přes 15 let. Je to docela dlouhá doba a za tu dobu jsme si prošli řadou zážitků. Některé byly skvělé a obohacující. Jiné byly naopak smutné, uslzené a bolestivé. Každý vztah se vyvíjí. A protože Anglie byla velmi obohacující, řekla jsem si, že by byla škoda se o ni nezmínit. Byla to právě Anglie, která nám velmi otevřela oči a ukázala nám, že se dá žít i jinak, než jak jsme byli zvyklí žít my od dětství.
V Anglii jsme žili 2 roky. Bylo to ještě v době, kdy frčelo au-pair. Vždycky jsem chtěla žít v Anglii. Vlastně tu naši malou českou hroudu nemám zase tak moc ráda. A navíc mám toulavé boty – aktuálně pověšené na hřebíku.
Mám tu výhodu, že můj přítel je otevřený prakticky všemu, co mne napadne. Já jsem ten „dobrodruh“. On je méně akční. Resp. když už něco naplánuji, tak se přidá, to ano, ale v konečném důsledku mu stačí procházky v lese kousek za Ostravou. Já jsem člověk, který má pořád potřebu poznávat nová místa. Nemám ráda stereotyp. Nikdy jsem neměla ráda stereotyp. Takže když jsem se zmínila, že bych ráda odjela do Anglie, tak řekl jenom:“Ok, proč ne?“
A tak jsme začali řešit náš odjezd. Můj přítel je velmi chytrý. Má vysokoškolský titul a v té době už uměl plynule anglicky, zatímco já jsem neuměla ani slovo. Maturovala jsem z NJ. On jako pilot anglicky uměl velmi obstojně. To nám dodalo odvahu. Já bych tam bez něj sama asi tehdy neměla odvahu jet, a on beze mě taky ne. Krásně jsme se doplnili. Ve dvou se to prostě lépe táhne. A v cizí zemi to platí dvojnásob. Našli jsme si tedy rodinu a bylo to. Podotýkám, že jsme nejeli přes žádnou agenturu. Kdykoliv jsme kamkoliv jeli, vždycky po vlastní ose :).
Ta rodina byla velmi, velmi, velmi bohatá. Opravdu velmi. Mimo krásného domu v Anglii měla rodina ještě další dva domy v Keni. Jeden pod horou Kilimandžáro a druhý měli na keňském ostrově Lamu. Rodina pendlovala mezi Anglii a Keňou celkem pravidelně. Vždycky tři měsíce byli v Anglii, tři měsíce pak u Kilimandžára, pak se vrátili na 3 měsíce do Anglie, a pak zase odjeli na 3 měsíce na ostrov Lamu.
Tito lidé měli velmi vysoké vzdělání. Paní domu (my jsme jí říkali jménem, samozřejmě) vystudovala v Cambridge a živila se psaním divadelních her. Její manžel vystudoval také na této vysoké škole a pracoval jako obchodník na burze. Resp. vlastnil tzv. hedgový fond a byl členem klubu nejbohatších lidí světa. Jejich dvě dospívající děti studovaly na velice prestižní anglické internátní škole. A měli dva pejsky. Takže nás potřebovali spíše na údržbu domu, na hlídání psů a hlídaní domu v době, kdy byli mimo Anglii.
Tohle nám absolutně vyhovovalo. Část roku jsme byli sami, mohli jsme cestovat po Anglii a poznávat ji. To bylo něco pro mne – jako pro milovníka cestování. Splněný sen! A britský venkov prostě miluji.
Anglie nám otevřela oči. Vyjet z postkomunistického Česka a navíc k takto bohaté rodině – to bylo opravdu pro nás velmi poučné. Tady jsme totiž pochopili, že život není o dření v práci za pár kaček. Že se dá žít i jinak. A že nemusí platit vždy heslo „Pod lavicí ses narodil, pod lavicí zemřeš.“ Pobyt u této rodiny byl velmi, velmi inspirativní.
