Zhodnocení knih: leden 2020

Tak jako každý měsíc, i na konci ledna je třeba se poohlédnout za přečtenými knihami. Přečetla jsem 6 knih a poslechla jsem si jednu audioknihu. Pojďme si to tedy v rychlosti připomenout 🙂

V listopadu jsem přečetla knihu Červený adresář, kterou pořád považuji za top knihu. Ani v měsíci lednu ji nic nepředčilo. Ale kdo ví, třeba se už brzy ke mně dostane kniha, která bude lepší. A třeba od stejné spisovatelky 🙂 Protože ji mám v plánu přečíst – jen nevím kdy přesně. Ale vraťme se k tomu lednu 🙂

Přemýšlím, kterou knihu bych označila za nejlepší, kterou jsem v měsící leden četla. Většina knih měla dle mého názoru podobnou úroveň.

Nejvíce se mi líbila asi kniha Chlapec, který rozdával sny. Nevím proč. Byl to celkem rozsáhlý příběh, ale byl něčím jiný. Spisovatel si s knihou opravdu pohrál a příběh byl moc hezký. Teď zpětně můžu říci, že bych si knihu klidně někdy v budoucnu přečetla znova.

Knihy Nejsem mrtvá, Námi to končí, Dům v plamenech a Žena v kleci – ty bych hodnotila tak nějak stejně. Každý příběh byl něčím originální, hezky zpracovaný.

Nejsem mrtvá byla kniha, která mne pohltila svým psaným stylem. Četla se tak dobře! Zápletka byla moc hezká, děj byl srozumitelný – prostě odpočinková detektivka, kterou přelouskáte raz dva, protože se od ni nebudete moci odtrhnout.

Námi to končí je skvělá kniha od Colleen Hooverové, která zažívá u nás v ČR svůj boom. Velkou pozornost ji knižní kuloáry věnovaly, když tady vyšla kniha To nejlepší v nás, ke které jsem se, bohužel, ještě nedostala. I kniha Námi to končí byla moc hezky zpracovaná a poukazuje na domácí násilí. Přestože domácí násilí zavání tragickým příběhem, Colleen to pojala tak mile a hezky, že z knihy nebudete mít špatný pocit. Tedy alespoň já neměla.

Dům v plamenech – první autorčina kniha. A hned se jí to celkem povedlo. Kniha byla celkem dobře pojatá. Rodinná tragédie, právnické prostředí, smutek – ano, četlo se to opravdu dobře.

Žena v kleci od Jussiho Adlera-Olsena byla první knihou z knižní série a musím uznat, že taky měla něco do sebe. Rozhodně se to četlo dobře a děj byl zajímavý. Nechtěla bych být unesenou Merete. Když autor popisoval, jak ji začaly trápit zuby – prožívala jsem to s ní. Opravdu. První díl se mi líbil natolik, že si rozhodně mám chuť přečíst další díly.

A pak tady máme ještě knihu Co dělat, když prší a audioknihu Hadrového panáka. Tyhle dva tituly se mi líbily nejméně.

Co dělat, když prší – to mě prostě nudilo od samotného počátku. Celý příbeh mi přišel depresivní. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit a musela jsem se opravdu nutit, abych knihu dočetla. Ale povedlo se…. ale podruhé určitě ne. Po přečtení knihy jsem napsala recenzi a do ní jsem uvedla, že si po týdnu už nebudu pamatovat, o čem kniha byla. A víte co? Je to opravdu pravda, protože se snažím příběh vybavit a moc se mi to nedaří.

A audiokniha Hadrový panák? Výborný námět! Skvěle popsané vraždy. Ale špatně popsané motivy, takže jsem tomu vlastně neporozuměla. Což je mi upřímně líto, protože jsem se na Hadrového panáka opravdu hodně těšila. Povídá se, že Loutkář je na tom podobně. Názor si udělám sama, ale bylo by mi líto, kdyby tomu tak skutečně bylo.

To je konec mé měsíční rekapitulace. Na únor mám doma již řadu knih, tak uvidím, kolik se mi jich podaří přečíst. 🙂 Teď si musím dát po Ženě v kleci nějakou oddechovku. Takže únor začneme něčím jednoduchým a romantickým.

Tak přeji krásný zbytek dne a ať vám oči dobře kloužou po písmenkách 🙂