S malým zpožděním se dnes poohlížím za měsícem únor a rekapituluji své pocity a zážitky z knih. Tento měsíc jsem přečetla 6 knih a poslechla jsem si jednu audioknihu. Jaký byl výběr čtených knih? Co za to stálo a k čemu bych se již naopak nevrátila – to je tématem tohoto příspěvku.
Největším překvapením tohoto měsíce pro mne byla výjimečně audiokniha Drž mě pevně, miluj mne zleha – příběhy z tančírny Century. Něco tak milého, zábavného a příjemného jsem opravdu nečekala. Opravdu moc příjemný poslech a obohacení běžných denních činností, které jsem u poslechu vykonávala. Tohle se Robertu Fulghumovi opravdu povedlo a já mu za to dávám jednoznačně palec nahoru a k tomu jedničku s hvězdičkou.
O velmi příjemně strávený čas nad knihou se jako vždy postaral pan Anders de la Motte a jeho Zimní oheň. Knize není co vytknout a rozhodně ji můžu pouze a jen doporučit, ostatně jako všechny jeho knihy, které jsem doposud četla. Na zimní měsíce je Zimní oheň jako stvořený. Nechte se klidně i vy zasypat severským sněhem 🙂 Alespoň v představách.
Nejvíce jsem tento měsíc plakala u knihy od Nicholase Sparkse – Vzkaz v láhvi. Je to již starší knížka, ale pořád je moc hezká. Opravdu velmi citlivě napsáno. Jeho spisovatelský um je obdivuhodný a jestli zatoužíte po nějakém netradičním a romantickém příběhu, pak je Vzkaz v láhvi fajn kniha.
Agatha Christie a její Smrt na Nilu – to je prostě klasika, která nikdy neomrzí. Tu si budu moci číst stále dokola a vždy mne bude bavit. O to více mne baví, když se s touto knihou dostávám do míst, která znám osobně ještě z doby, kdy jsem pracovala v cestovce a součástí mé práce bylo i cestování po světě. Její zapeklité vraždy a pana Poirota úplně miluji.
Kniha Sucho byla taky příjemná. Čekala jsem od knihy možná maličko více, ale nebyla špatná a četla se poměrně dobře. Byla to taková moje večerní četba před spaním a vždy jsem se těšila až knihu otevřu. A ještě více se těším na film, pokud tedy autoři této knihy dotáhnout svůj filmový scénář do zdárného konce. Pokud chcete trošku nasát katastrofickou atmosféru, můžu Sucho doporučit.
Tichá odplata do Hanii Allen byla takovou průměrnou detektivkou, která mne ani neurazila, ale ani nenadchla. Myslím, že kniha měla ohromný potenciál, protože ty naaranžované mrtvoly mi přišli docela dobré, ale něco knize chybělo. K hlavním hrdinům, když to teď hodnotím zpětně, jsem si nevytvořila žádné velké pouto. Některé věci mě v knize trošku obtěžovaly – třeba ty věčné řeči o klasické hudbě, nebo jak spisovatelka stále poukazovala na polské kořeny hlavní postavy. Ale když si tohle odmyslím, tak to nebylo špatné čtení. Jen takové průměrné.
A jako poslední přijde na přetřes Osobní asistentka od Renée Knight. Tahle kniha byla, bohužel, velkým zklamáním. Opravdu. Čekala jsem od ni tolik a dostala jsem tak málo! Takový velký boom kniha zažila, mediální kampaň … a když jste knihu začali číst, málem jste se unudili k smrti. Thriller?! To opravdu ne! Tohle byla pro mne ztráta času a je mi to moc líto, protože jsem se na ni opravdu moc těšila. Ale tak nevadí, na světe je ještě hodně knih, které bych si ráda přečetla. A na Osobní asistentku jsem už zapomněla 🙂
A co jste přečetli v únoru vy? Četli jste některou z knih, které jsem přečetla já? Pochlubte se 🙂
