Zhodnocení knih: květen 2020

V květnu jsem přečetla devět knih. Některé byly skvělé, jiné byly průměrné a něterým bych dala označení podprůměrné. Pojďte se mnou zhodnotit tedy měsíc květen.

A můžeme začít třeba hned tím nejlepším. Souhlasíte?

Tento měsíc byla pro mne nejlepší kniha Strach. Tahle kniha mne opravdu dostala, i když se jednalo o poslední díl knižní série a já jsem doposud žádné předchozí díly nečetla. Touto knihou se posunula pomyslná laťka zase o dost výše a díky tomu se ze mne stal zase o něco náročnější čtenář. A vůbec mi nevadilo, že jsem předchozí díly nečetla. Úžasná kniha, skvělý děj, napínavé, někdy opravdu až šokující – prostě skvělé dílo, které můžu absolutně všem doporučit. To bylo fakt něco a musím napsat, že jsem už opravdu dlouho nic takového nečetla. Trošku se tomu přiblížila Tatérka, ale ani ona nedosahovala kvality Strachu. Takže tahle knížka si ode mne získává 1. místo.

A teď přichází čas na vyhlášení knih, které se umístily na pomyslném druhém místě ze tří. Všechny knížky, které ode mne získaly druhé místo mi přišly stejně dobré. Samozřejmě – jedna byla lepší v tomhle, druhá zase v tamtom, ale všechny byly velmi čtivé a já si čas s nimi užila.

Kniha Hračkář od Andrewa Mayna byla pro mne milým překvapením. Stejně jako Šelma byla i kniha Hračkář poměrně čtivá. (Zde na blogu je pouze recenze na audioknihu Šelma, ale několik měsíců předtím jsem knihu také četla) Pokud mne již nějakou dobu sledujete, víte, že mám ráda chytré hrdiny a Theo rozhodně chytrý je. Je tak chytrý a inteligentní, až je svou povahou a náturou zvláštní. Zde musím autora pochválit, jak dokáže právě tu jeho inteligenci v příběhu vykreslit. Pokud bych měla porovnat Šelmu s Hračkářem, musím napsat, že se Hračkář líbil o chlup více. A to z toho důvodu, že příběh byl více uvěřitelný. Konec byl sice rychlejší, ale v konečném důsledku to ničemu nevadilo. Rozhodně se už začínám těšit na třetí díl – Teorii vraždy. Snad se k ní brzy dostanu.

Na druhou příčku se vedle Hračkáře jsem umístila také knihu Nevítaný host. Shari Lapena píše takovým jednodušším, ale poměrně čtivým stylem, což si myslím je důvod k tomu, že se stala tak oblíbenou spisovatelkou u masy lidí. Od Shari Lapeny jsem četla doposud Manželé odvedle a Jeden z nás (tuto knihu jsem dočetla dnes). Když budu porovnávat jednotlivé knihy, mám dojem, že je u autorky vidět její vývoj ve stylu psaní. Kniha Manželé odvedle byla čtivá, ale měla jsem dojem, že jí něco chybělo. To Nevítaný host mi přišel o dost lepší. Pořád to byl jednoduchý čtivý styl, ale tentokrát jsem už cítila i napětí. Mírné zklamání jsem pocítila při odhalení vraha, které mi přišlo velmi, velmi jednoduché. Ovšem ten úplný závěr, ten byl zase příjemně překvapující 🙂 Kdo četl, tak ví 🙂

Zůstaneme-li ještě chvíli v detektivním žánru, tak musím udělit velkou pochvalu knize V přímém ohrožení. Je to klasická detektivka – žádné napětí tam nenajdete. Ale je to krásný a dobře promyšlený příběh z lékařského prostředí. Je to nenáročná detektivka, kterou přečtete jedním dechem. Hlavní hrdiny si zamilujete a budete mít o ně starost, stejně jako oni mají starost o sebe navzájem. Fiktivní příběh, který je zasazen do skutečnosti dělá z této knihy skvělou záležitost, které nemám co vytknout. Budete-li mít někdy chuť na úplně neobyčejně obyčejnou detektivku, určitě můžete sáhnout po této knize. Myslím, že nebudete litovat.

A nyní už opouštím knihy s vražednými motivy a dostávám se do sféry spíše romantických knih. V květnu padla moje volba na knihy: Anna a král, Otazník je polovina srdce, Dubnové slunce a Jeden rok bez tebe. A když se nad tím tak zamýšlím, tak bych jim nejspíše i takové pořadí co se oblíbenosti týče zanechala.

Anna a král – to je už snad úplná klasika, která byla zfilmovaná a jistě víte, že ten příběh vás nemůže ničím zklamat. Navíc je to podle skutečné události a jejich nenaplněná láska pohladí každou romantickou dušičku. Kniha je na svém konci obohacena o něco, co ve filmu nebylo. Přestože příběh Anny a krále mám velmi ráda, musím s politováním napsat, že jsem od knihy očekávala hlubší vhled. Film opravdu miluji a pokud bych měla porovnávat, tak se mi zdál film o něco lepší než kniha. Ale i tak ta kniha byla moc hezká a četla se velmi dobře.

Otazník je polovina srdce – na tuhle knihu od Sofie Lundberg jsem se chystala hodně dlouho. Četla jsem také její první knihu – Červený adresář a zde autorka nasadila laťku opravdu hodně, hodně vysoko. Otazníkem se snažila laťku udržet a musím uznat, že se jí to celkem i podařilo. Přesto se mi otazník líbil o maličko více. Ale i tak byla kniha Otazník je polovina srdce moc krásná. Určitě stojí za přečtení. I slzička ukápne 🙂 Ale u Červeného adresáře jsem slz prolila podstatně více.

Poměrně hezký příběh v sobě ukrývala také kniha Dubnové slunce od Kataríny Gillerové. Byla to má první kniha od této autorky a bylo to poměrně ucházející počtení. Příběh byl moc hezký, a kdyby autorka trošku více propracovala oddělování současnosti od minulosti, pak by to nemělo snad žádnou vadu na kráse. Tak jsem ale po dokončení každé kapitoly pociťovala jistý zmatek a nejistotu a chvíli mi trvalo, než jsem se orientovala. Z mého pohledu tohle byla taková průměrná kniha, která neurazí, ale ani nenadchne.

A zbývá mi se poohlédnout ještě za posledními knížkami tohoto měsíce. Jeden rok bez tebe a Papírové panenky. Těmto knihám uděluji čestné třetí místo. Jsou to zcela odlišné žánry a srovnávat je vlastně nelze. Pokud bych byla opravdu velmi přísná, tak z mého pohledu kniha Papírové panenky nedosáhne ani na tuto třetí příčku.

Jeden rok bez tebe byl poměrně hezký psychologický příběh o dívce, která se snažila najít zase sebe sama a otevřít se více světu po tragické autonehodě, při které ji zemřela její nejlepší kamarádka. Sžíral ji tak silný pocit viny, že už neuměla žít radostný a plnohodnotný život. Přestože mi v knize něco chybělo a nenašla jsem si vztah k žádnému hrdinovi, musím napsat, že mne bavilo sledovat ten psychologický vývoj hlavní hrdinky.

Papírové panenky – to byla kniha, se kterou jsem opravdu bojovala. Je mi líto, že to musím napsat, ale bylo pro mne doslova utrpením dočíst knihu do konce. Tahle kniha mi opravdu vůbec nesedla a řekla bych, že až na samotný závěr, který byl poměrně originální, to byla kniha absolutně o ničem. Byl to suchý popis děje bez jakékoliv hloubky. Minimum dialogů. Tohle se dle mého názoru opravdu nepovedlo a myslím, že to mělo spatřit světlo světa později, až by se to propracovalo detailněji. Je mi líto, že musím něčí práci takto pohanit. Vím, že napsat knihu není nic snadného, ale tohle prostě doporučovat nemůžu. Na druhou stranu má negativní recenze nalákala jednoho mého známého a toho kniha velmi baví. Takže z toho vyplývá jediné – zkuste si ji přečíst taky a udělejte si názor sami. A pokud si pak vzpomenete na tento článek, budu moc ráda, když mi ten názor napíšete.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *